Vysvětlení na úvod

Na úplném začátku je třeba všeobecně poznamenat, že všechno pro mne začalo nevinou náhodou a tak nějak neplánovaně.

Přestože mám divadlo rád a spolu s manželkou jsme častými návštěvníky divadelních představení jak profesionálních tak i ochotnických, kterým mimo jiné upřímně fandíme a obdivujeme je, tak mne nikdy nenapadlo, že budu do víru událostí a dění okolo divadla, jako uměleckého žánru takto vtažen. Náš blízký zájem o chlumecké ochotnické divadelnictví v podstatě naplno započal v roce 2012. V tomto roce jsme se poprvé ucházeli o získání permanentky na tehdy 66. Klicperův Chlumec. Rutinním postupem a příznivým řízením osudu jsme nakonec a zákonitě skončili u paní Marcely Přerovské, ředitelky Klicperova domu v Chlumci nad Cidlinou, která zprostředkovala a naplnila náš požadavek. Když jsme se s paní Přerovskou loučili, již s permanentní vstupenkou na všechna programová představení v kapse, tak jsem paní Přerovské „prostřednictvím manželky“ přislíbil, že pokud budou na to moje duševní síly a verbální i slohové schopnosti stačit, tak se pokusím naše kulturní, osobní i ostatní obecné zážitky a dojmy po skončení této tradiční soutěžní přehlídky ochotnických divadelníků shrnout do písemné formy. S tím, že v případě potřeby by mohly tyto texty být použity dále buď pro potřeby DS Klicpera nebo i v místním měsíčním periodiku „Chlumecké listy“. Nakonec to dopadlo nad moje očekávání, vytvořený text byl opravdu veřejně publikován nejen prostřednictvím DS Klicpera na jejich webových stránkách, ale také i tiskovou formou v měsíčníku Chlumecké listy. To vlastně nastartovalo mojí další plodnou a vstřícnou spolupráci se šéfredaktorkou Chlumeckých listů paní Mgr. Milenou Komárkovou.

Při dalších kontaktech s některými představiteli DS Klicpera a při jednání s paní Přerovskou jsem se dověděl o existenci knihy „Historie Chlumeckého divadla“. Jejím autorem je pan Václav Lauterbach (1912 – 2007), který osobně a iniciativně v roce 1937 stál u zrodu tradice soutěžní přehlídky Klicperův Chlumec a osobně se zasloužil o její další rozvoj. Pan Lauterbach působil vždy jako neúnavný propagátor, organizátor, dramatik, režisér i interpret ochotnického divadelnictví v Chlumci nad Cidlinou. S opravdovým zájmem jsem si celou knihu přečetl a poté několikrát ještě prolistoval dílčí statě.

Zůstal jsem překvapen a s velkým podivem i obdivem nad tím, jak bohatý umělecký divadelní a kulturní život byl nabízen již minulým generacím občanů v Chlumci nad Cidlinou a v jeho okolí. Jak aktivní byli místní ochotničtí divadelníci v různých věkových kategoriích ve všech historických i politických etapách vývoje naší společnosti a jak se dokázali s přehledem a hlavně s vervou vyrovnávat s nepřízní nástrah osudu i s organizačními, personálními a technickými problémy. Nejmarkantnějším příkladem jejich nezlomného úsilí i aktivního řešení problémů bylo několikeré opakované hledání odpovídajícího prostředí a podmínek pro herecké zázemí a vlastní divadelní produkci, spojené vždy s finančními a technickými problémy. V knize je řečeno vše o ochotnické divadelní historii s odpovědností a zájmem autorovi jistě vlastními. Sběr historických materiálů a badatelské aktivity vedoucí ke zpracování knihy do finální podoby určitě stálo mnoho námahy, úsilí i podrobného studia v archivech, což se objektivně promítá v textovém i obrazovém obsahu knihy.

Při čtení tohoto díla mne napadlo pokusit se z jednotlivých dat a faktografických údajů sestavit tabulkové přehledy, které by poskytly ucelenou, snazší a možná i rychlejší orientaci v jednotlivých ročnících soutěžní přehlídky amatérských divadelních souborů Klicperův Chlumec. Vedle sumarizace programové náplně si dle mého názoru přehled zasloužily údaje o jednotlivých divadelních souborech a spolcích, které se v průběhu celé historie této amatérské divadelní přehlídky zúčastnily.

Když již jsem byl aktivně i duchem ponořen v tom divadelním světě a ovlivněn knihou pana Lauterbacha, tak jsem si dovolil tento konkrétní a k Chlumci nad Cidlinou se přímo a úzce vztahující přehledový soupis věcně doplnit a rozšířit stručným verbálním projevem. Pro naplnění této snahy jsem byl „osvícen“ myšlenkou, že by nebylo od věci konkrétně se dotknout přímo všeobecné historie ochotnického divadla a jeho vývoje. Jelikož při tom jsem měl a mám stále na zřeteli chlumecké ochotníky a jejich umělecké aktivity, tak jsem si dovolil se zásadním přispěním již citované knihy srovnávat obecnou ochotnickou i společenskou historii s událostmi, které se váží přímo k chlumeckým ochotnickým aktivitám a jejich amatérskému divadlu. Proto nezůstalo jen u tabulek, ale vzniklo několik stran textu ryze s divadelní ochotnickou tématikou s historickým podtextem.

V samém závěru tohoto pojednání o ochotnickém divadelnictví bylo nemožné ponechat stranou kulturní chloubu města, kterou je zrekonstruovaný Klicperův dům. Tento stánek kultury byl uveden do provozu v roce 2006, i po více jak deseti letech provozu se stále stkví novotou a je důstojným prostředím pro všechny účinkující umělce, soubory i pro diváky. Zde také konečně a zaslouženě našli odpovídající a stálé zázemí chlumečtí ochotníci sdružení v Divadelním spolku Klicpera Chlumec nad Cidlinou. Ať jim hodně dlouhých let slouží k jejich spokojenosti i k potěše všech vděčných kulturních diváků.

Protože ochotnické divadelnictví je jednou z forem a odnoží divadelního světa jako takového a souvisí i s jeho historií, tak na závěr jsem přidal ještě stručnou stať o vzniku a vývoji tohoto společensky důležitého uměleckého směru.

Zdroje informací k jednotlivým částem textu včetně poznámek souvisejících s celkovým zpracováním jsou uvedeny v  následujících vysvětlivkách.

1. 1. Souhrnný přehled jednotlivě uvedených inscenací i interpretujících divadelních souborů a spolků za období let 1937 až 2005 je sestaven a zpracován podle faktografických údajů uvedených a prezentovaných v knize nestora chlumeckého ochotnického divadelnictví pana Václava Lauterbacha „Historie Chlumeckého divadla“ z ledna 2006. V řádcích kde není uveden konkrétní údaj (datum, místo apod.) došlo k situaci, že údaj nebyl v knize dohádatelný – neuvedený.

 

1. 1. V řadě případů v období let 1937 – 2005 se vyskytuje u jednoho místopisného názvu (město, místo) několik rozdílných názvů interpretačních souborů a spolků. Tato četnost může ovšem znamenat, že v některých případech se může jednat o shodný soubor, který s ohledem na společenské okolnosti a politickou situaci musel v průběhu let měnit svůj název. Tato skutečnost nikterak neovlivňuje úroveň odehraných inscenací, jen má vliv na celkový počet zúčastněných spolků a divadel.

 

1. 1. Od roku 2006 se tato soutěžní festivalová přehlídka amatérského divadla již pravidelně koná v příjemném a důstojném prostředí nově zrestaurovaného kulturního stánku města Chlumec nad Cidlinou, kterým je Klicperův dům. Toho důvodu je tabulková část o divadelních souborech rozdělena podle tohoto kritéria.

 

1. 1. Popis umělecké náplně i doprovodných akcí v každém jednotlivém ročníku Klicperova Chlumce od roku 2006 je sestaven podle oficiálně vydaného programů každého jednotlivého roku. Případně jsou využity podklady dostupné na webových stránkách Divadelního spolku Klicpera Chlumec nad Cidlinou, Klicperova domu nebo na stránkách periodika Chlumecké listy.

 

1. Pojednání o stručné teorii vývoje divadla i stať historie ochotnického divadelnictví jsou zpracovány převážně z všeobecně  dostupných internetových podkladů. Průmět reálné aktivní činnosti amatérských divadelníků v Chlumci nad Cidlinou v jednotlivých historických etapách je vytvořen opět díky použití dílčích informací z knihy A. Lauterbacha „Historie Chlumeckého divadla“, leden 2006.

 

Sedmnáctý rok dvacátého prvního století je pro kulturní veřejnost a zejména pro ochotníky a amatérské divadelnictví v Chlumci nad Cidlinou velmi významným rokem. Ochotnická divadelní činnost má ve městě dlouhou a bohatou tradici, která se počítá oficiálně již od roku 1861. Na úspěchy a úsilí místních ochotníků na sklonku let „první republiky“ navázala další tradice, která přetrvává až do současnosti ve formě soutěžní přehlídky amatérských divadelních souborů „KLICPERŮV CHLUMEC“.

K letošnímu roku 2017 se dokonce vztahují dvě příjemně kulatá výročí, kterými se tato letitá divadelní přehlídka může pochlubit a na něž mohou být všichni chlumečtí divadelníci i ti, kteří jim fandí a pomáhají v jejích obecně velmi užitečné a záslužné činnosti právem hrdi.

První z citovaných výročních událostí je jednoznačně zásadní a od ní se odvíjí jakákoliv další časová i realizační linie.

V květnu 2017 tomu bylo přesně osmdesát let, kdy se nadšení a obětaví chlumečtí ochotničtí divadelníci, kteří byli sdruženi v „Pěvecko-ochotnické jednotě Klicpera Chlumec nad Cidlinou“, spolu s městskou radou rozhodli oslavit 145. výročí narození místního rodáka a významné osobnosti našich dějin a národního obrození Václava Klimenta Klicpery. Právě tímto počinem byla založena dlouholetá tradice významného a populárního amatérského divadelního svátku, která v průběhu let přerostla v prestižní soutěžní přehlídku amatérských divadelních souborů. O jejím kulturním společenském významu nesporně svědčí skutečnost, že neustále poutá velký zájem diváků.

V knize „Historie chlumeckého divadla“ její autor Václav Lauterbach, nestor chlumeckých ochotníků a jeden z otců myšlenky vzniku této tradice, popisuje první ročník Klicperova Chlumce následovně.

Druhou výroční událostí, která se dotýká  historie činnosti chlumeckých divadelních ochotníků, která se rovněž vztahuje k roku 2017, je celkový počet odehraných a uskutečněných ročníků Klicperových Chlumců.

V letošním roce přivítají důstojné a příjemné prostory Klicperova domu v Chlumci nad Cidlinou již 70. ročník této amatérské divadelní přehlídky. V tomto nově zrekonstruovaném kulturním zařízení města se letos soutěžící ochotníci spolu s diváky sejdou již po dvanácté.

Rozdíl mezi 80. výročím konání prvního ročníku v roce 1937 a reálně uskutečněným 70. Klicperovým Chlumcem v roce 2017 není početní chybou nebo překlepem v textu. Tento číselný nesoulad je ovlivněn některými historickými událostmi, politickými vlivy a společenskými změnami v naší zemi v uplynulých historických obdobích. Tyto vnější faktory zapříčinily, že v některých kritických či jinak pohnutých letech se Klicperův Chlumec prostě nekonal, protože to bylo nemožné. Nastalé konkrétní situace byly jistě problémové, nemilé a stresující při ohlédnutí za předchozími úspěšnými ročníky.

Proti tomu na druhé straně je nutné a současně spravedlivé vyzvednout a pochválit aktivitu a úsilí všech nadšených chlumeckých amatérských divadelníků a ostatních příznivců ochotnického divadla. Nenechali se odradit dílčími nezdary ani okolnostmi a po tvůrčích a realizačních útlumech se vždy vzchopili. Pokaždé opět našli sílu, energii, odvahu i chuť zase pozvednout pomyslnou standartu ročníků Klicperových Chlumců a „zamávat“ jí do lepších časů.

To všechno pro ušlechtilou věc, aby tato krásná a milá tradice byla zachována pro další generace amatérských divadelníků a spokojených diváků.

Na závěr této připomínky o kulatých výročích spojených s prezentací Klicperových Chlumců si upřímně přejme a při tom doufejme s pevnou vírou, že budoucí vývoj historie již nijak nepříznivě nezasáhne do plynulosti dalších pokračování tohoto významného kulturního svátku s dlouhou tradicí.

Od Václava Klimenta Klicpery
až do Klicperova domu v Chlumci nad Cidlinou
aneb letem světem ochotnickým divadlem

Prolog

Takto vznik, význam i poslání ochotnického divadla v Čechách popisuje Jan Ladecký již v roce 1895 ve své literární práci „Česká divadla ochotnická“, vydané u příležitosti Národopisné výstavy. Je potěšitelné i zásadní, že se i on přímo zmiňuje a vyzdvihuje osobnost chlumeckého rodáka, národního buditele a vlastence Václava Klimenta Klicpery. (Jan Ladecký – narozen 13.5.1861, zemřel 20.7.1907. Divadelní kritik, prosazující realistické tendence v české dramatice, významný funkcionář ÚMDOČ – (1895 – 1900 starosta), dramatik a prozaik.

Přestože tento text vznikl před více jak sto dvaceti léty, tak lze jen prostě konstatovat, že na jeho historické podstatě a hloubce pravdivosti se nic nezměnilo v dalších letech až do dnešních dnů.

Ochotnické divadlo, jehož historie se v Čechách začala odvíjet od konce 18. století, je jednou z nejstarších organizovaných občanských kulturních aktivit. Jedná se o osobitý fenomén českého kulturního prostoru.

• ochotníci vzbudili v českém obyvatelstvu velmi silnou vlnu vlastenectví a veřejné aktivity; v podstatě zásadně přispívali k formování moderního národa;
• vlivem na veřejnou správu napomáhali ke zmírnění absolutistických tendencí habsburské monarchie;
• ochotnické divadlo se stalo tribunou češství a také nástrojem formování veřejného mínění;
• místopis českého amatérského divadla dokazuje jeho sílu jako nejmohutnějšího proudu české kultury;
• na mapě Čech, Moravy a Slezska téměř není místo, v němž by v průběhu posledních dvou set let nepůsobil alespoň jeden amatérský divadelní soubor.

V tomto případě již nelze mluvit o tom, že by ochotnické divadelnictví v širokých lidových masách byla zájmová činnost jen pro vybrané skupiny osob. Tady už se jedná o národní kulturní identitu, která našla mezi nejširšími skupinami prostého lidu „úrodnou půdu“ pro své působení, všestranný rozvoj a v neposlední řadě i pro všeobecné vzdělávání.

Pro českou kulturu a divadelní veřejnost je velkým štěstím, že trendy, myšlenky a ideály amatérského divadla, zůstaly stále zachovány ve velkém rozsahu až do současnosti díky zájmu a nadšení tisíců „bezejmenných“, ale o to více obětavých a zanícených ochotnických divadelních umělců a lokálních patriotů, kteří dále rozdávají radost a zábavu, často i poučení.

České ochotnické divadelnictví je možné rámcově a stručně shrnout do zásadních vývojových etap podle historického vývoje i politických vlivů.

 

Ochotnické divadlo od počátků vzniku až do roku 1918

Začátkem 19. století, v období národního obrození došlo ke značnému rozmachu ochotnických spolků, ty se v tomto období dále rozrůstaly a vnitřně diferencovaly. Centra ochotníků ležela především v oblastech s rozvinutým průmyslem či zemědělstvím. Města, jakož i větší vesnice zpravidla měli jeden, někdy i více ochotnických souborů. Jednotlivá představení mimo jiné všeobecné vlivy aktuálně řešily lokální problémy určené pro okruh diváků v konkrétní oblasti.

Hry, které si ochotníci v řadě případů psali sami, nedosahovaly ve většině případů velké umělecké hodnoty a umělecké literární úrovně. Jedním z typických prostředků lidového ochotnického divadla byly davové scény. Zatímco kočovné divadelní společnosti, z provozních a zejména z ekonomických důvodů, musely vystačit jen s omezeným množstvím herců v souboru i na scéně, pro ochotníky nebyl problém jeviště zaplnit potřebným davem nadšených amatérských herců i ochotných neherců – sousedů. To odpovídá všeobecné snaze ochotníků o co největší realizmus v divadelních představeních, který se odrazil i ve snaze o patřičně dokonalé kostýmové a scénické prostředí (kroje, šaty, nábytek, nářadí, přírodní plodiny apod.).

Na pamětní desce umístěné na jednom z domů v ulici Boženy Němcové (dříve Raauthaus) v Chlumci nad Cidlinou lze dovodit první náznaky amatérského divadelnictví v tomto městě. V textu je uvedeno, že v těchto místech již v roce 1811 hrával divadlo pro veřejný lid, chlumecký rodák a vlastenec Václav Kliment Klicpera se svými přáteli. Rok 2017 je tedy již 196. výročím od těchto událostí. Informace je historiky odvozena z vedlejších a nepřímých zdrojů týkajících se osoby V. K. Klicpery, průběhu jeho studia i pobytů přímo v rodném městě. Na základě dostupných indicií a přenesených informací je tento předpoklad odpovědně podporován také odbornou veřejností, což dodává váhu pro jeho zveřejnění. Konkrétní faktografické archivní materiály spojené s těmito aktivitami se však údajně nedochovaly.

V první polovině 19. století nebyly všeobecně dobré a příznivé podmínky pro rozvoj a provozování amatérské divadelní činnosti s ohledem na politické i ekonomické poměry, které v tehdejší rakouské monarchii vládly a také díky velmi přísné cenzuře. K částečnému uvolnění této společensky neúnosné situace pro široké vrstvy obyvatel došlo až počátkem druhé poloviny 19. století, kdy v rakouské monarchii již byl vydán a začal platit „Divadelní zákon o spolcích“.

V návaznosti na rostoucí počty divadelních spolků a také s ohledem na jejích krajovou i repertoárovou roztříštěnost se v průběhu přibývajících let 19. století začaly postupně projevovat snahy o organizované sjednocení ochotníků. V letech 1868-1880 vznikla „Divadelní jednota“, jejímž předsedou byl Vítězslav Hálek, v období let 1880-1885 jí nahrazuje „Matice divadelních ochotníků“, s předsedou Josefem Barákem. Trend sjednocování a organizování amatérského divadelnictví vyvrcholil v roce 1885, kdy vznikla „Ústřední matice divadelních ochotníků českoslovanských“ (ÚMDOČ), která zastřešovala ochotnické aktivity až do roku 1951, kdy ukončila svou činnost pod vlivem poúnorového politického vývoje v československé společnosti. S podporou sociální demokracie byl později, roku 1911, ještě založen Svaz dělnických divadelních ochotníků českoslovanských.

Od osmdesátých let 19. století se v ochotnickém divadelnictví začaly objevovat dva razantní proudy, kterými byl vývoj divadla a následně i výběr repertoáru a často i vlastní realizace inscenací ovlivňovány. Jednalo se o skupiny amatérských divadelníků, které se rekrutovaly buď z řad studentstva anebo z řad dělnictva.

Studentské spolky vznikaly především v oblastech a místech s rozvinutým středním a vysokým školstvím a prosazovaly především hry autorů nových směrů zaměřené na trendy moderního a v té době tedy současného umění.

Dělnické divadelní spolky byly zakládány všude tam, kde mezi dělníky existovalo dostatečné kulturní povědomí či divadelní tradice, na které bylo možno úspěšně navázat. Ve své činnosti se soustředili na naturalistické výjevy sociálních křivd, jakož i boj o zlepšení jejich pracovních a životních podmínek. Velké množství těchto dělnických ochotníků fungovalo pod patronací sociální demokracie, která se politicky či organizačně stavěla do čela i ostatních dělnických aktivit.

Směr udaný těmito proudy rázně dolehl i na ostatní, dalo by se říci, neutrální ochotnické scény a tak v tomto období a následném čase došlo k často překotnému a historicky neuváženému vyřazování frašek, komedií a oddychového žánru z repertoáru všeobecně. Hlavním tématem studovaných inscenací se povětšinou stávalo realistické a naturalistické drama, které v řadě případů drsně a nekompromisně popisovalo tehdy současnou dobu i skutečný stav společnosti.

V tomto realistickém duchu a naturálním trendu vstoupilo české ochotnické divadlo do období dvacátého století. Jako všechno co je časově a tendenčně ovlivňované ani tento směr a kulturní myšlení nezůstaly v průběhu nového století beze změny. Zásadní vliv na další vývoj a formování proudů a směrů české kultury postupně měly změny politického a společenského klimatu v českých zemích.

Na počátku století byly české země ještě součástí Rakouska – Uherska a v čele monarchie stál císař a sídelním městem byla Vídeň. Vývoj obecného národního snažení však směřoval k posílení myšlenky české státnosti a k touze po osamostatnění a vytvoření samostatného státu. Bylo-li to jen trochu možné tak se amatérské divadelní aktivity snažily upínat ke klasickým autorům, aby myšlenka českého vlastenectví a posílení národní hrdosti s cílem samostatnosti byla prosazována v okruzích nejširší divácké veřejnosti.

Na toto pozitivní uvolnění společenských poměrů v rakouské monarchii aktivně reagovali i chlumečtí ochotničtí divadelníci. Dne 20. května 1861 vydávají provolání k obecenstvu a zakládají „Spolek divadelních ochotníků“. Následně se v Chlumci nad Cidlinou zřizuje divadlo, které ještě do konce tohoto roku zahájilo svou činnost. Tato skutečnost jen dokladuje a potvrzuje, že chlumečtí občané a zejména divadelníci byli v každé době věrni odkazu slavného rodáka V. K. Klicpery. Ten se však tohoto historického okamžiku ve svém rodišti s politováním již nedožil (+15.9.1859). Tímto aktem se před 146 lety reálně, cíleně a oficiálně začala psát a úspěšně odvíjet historie chlumeckého ochotnického divadelnictví.

Z významnějších chlumeckých událostí konce 19. století lze připomenout benefiční divadelní představení na pomoc Národnímu divadlu po požáru v září 1881, oslavy k 100. výročí narození V. K. Klicpery v srpnu 1892, vystoupení ve prospěch budoucí chlumecké sokolovny v březnu 1898 (i když základní kámen byl položen až o třicet let později).

Dne 20. 4. 1902 vzniká nový umělecký spolek „Pěvecko-ochotnická jednota Klicpera“ (POJ Klicpera), který spojuje dosavadní tři samostatná umělecká tělesa – pěvecký spolek mužů, pěvecký spolek žen a divadelní ochotnický spolek.

Pod vedením starosty města Zikmunda Kozelky se dne 1. července 1907 otevírá kulturní stánek Okresní dům, kde POJ Klicpera, nachází své útočiště a současně si přispívá na nové jeviště finanční částkou ve výši 2 000,- Kč.

20. července 1906 si chlumečtí ochotníci i ostatní společenské složky města aktivně připomínají 50. výročí úmrtí národního buditele, básníka, novináře, satirika a kritika Karla Havlíčka Borovského.

V  Chlumci nad Cidlinou se hojně hrají hry českých klasických autorů – Klicpera, Stroupežnický, Vrchlický, Šalda, Tyl, Štech, Jirásek, Štolba a dalších. V pěveckých spolcích jsou studována a interpretována díla od Martinů, Fibicha, Dvořáka, Smetany apod.. Český duch a síla národního vědomí zde neusnuly a ještě více se posilovaly navzdory vládě a snahám c. k. mocnářství.

První světová válka v letech 1914 – 1918 byla poslední „hranou“ Rakouska – Uherska a s jejím „odzvoněním“ v roce 1918, došlo i k zásadním politickým a společenským změnám a k novému přerozdělení Evropy vznikem nových samostatných států.

V roce 1915 rozhodl správní výbor chlumeckých ochotníků, že veškerá umělecká činnost bude do konce války ukončena podle hesla „Mezi zbraněmi múzy mlčí“.

Ochotnické divadlo v období samostatné ĆSR 1918 – 1945

Konec světové války v roce 1918 znamenal zánik Rakouska – Uherska a přinesl vznik nových evropských státních celků. 28. října 1918 byla vyhlášena samostatná Československa republika. Vznik nové samostatné republiky a nastolení demokratických principů uvolnily nadšení a elán v celé tehdejší společnosti. Stranou tohoto rozmachu nezůstali ani amatérské divadelní spolky, které ve svých představeních nabízeli divácké veřejnosti vedle klasických českých inscenací také nově vzniklá díla a kromě toho s oblibou sáhli po osvědčených světových autorech dle vlastního výběru tentokrát a zatím bez nepříjemného a často zbytečného omezování ze strany úřadů.

Valná hromada POJ Klicpera, se poprvé konala dne 2. února 1919. Byla provedena poválečná „inventura“ k zahájení další umělecké činnosti, tentokrát již v samostatné republice. První divadelní premiéra se konala 6. dubna 1919 a sehrál jí dramatický odbor sdružených stran socialistických v hotelu Liverpool (A. Jirásek – Lucerna). Divadelní činnost v Chlumci dvacátých  let pokračovala a rozvíjela se bujně a nerušeně díky nadšení amatérských divadelníků i svobodné době. Vedle klasických činoher byly postupem času publiku nabídnuty i zpěvohry – operety, které se setkaly s velmi pozitivní odezvou. Ve městě působila řada dramatických odborů, které byly organizovány v různých společenských spolcích a organizacích – Československé socialistické mládeže, Svornost a Pokrok, TJ Sokol, POJ Klicpera, Sboru dobrovolných hasičů, Strany sociálně demokratického dělnictva a další. Dalo by se říci, že počet divadelních spolků a četná repertoárová nabídka často předčily zájem i časové možnosti publika (roztříštěnost se mnohdy ke škodě divadelníků i publika odrážela v menší návštěvnosti jednotlivých představení). K významným kulturním počinům meziválečného období mimo jiné lze zařadit oslavu 70. narozenin Aloise Jiráska v září 1921 jeho hrou Psohlavci, ve které vystoupilo celkem sto osob. V průběhu roku 1924 bylo v několika etapách vzpomenuto 100 let od narození českého hudebního velikána B. Smetany. Dne 16. srpna 1924 bylo připomenuto i výročí padesáti let od zbudování pomníku slavnému chlumeckému rodákovi V. K. Klicperovi. Od roku 1926 se POJ Klicpera stal řádným členem ÚMDOČ. Jednotlivá představení se konala na několika místech ve městě – v hotelu Liverpool nebo v jeho zahradě, v hotelu Okresní dům, v Dělnickém domě, v hotelu U Lva, kde majitel nechal přistavět prostornou scénu k dosavadnímu sálu, také na novém jevišti v sokolovně. Loutková představení včetně her pro děti se konala na tzv. „Malé scéně“ ve slavnostní síni chlumecké školy.

Významným mezníkem chlumeckého ochotnického divadelnictví i kulturního života města se stalo datum 30. květen 1937. Od tohoto data se začíná odvíjet historie „Klicperových Chlumců“, započatá ušlechtilou myšlenkou členů POJ Klicpera k trvalému uctění památky vlastence, národního buditele, dramatika a hlavně slavného chlumeckého rodáka. S politováním je třeba konstatovat, že ve svobodném čase „první republiky“ se stihl zorganizovat v roce 1938 ještě pouze jeden ročník KCH. V následující nesvobodné době již protektorátního a válečného času se KCH udržel do roku 1941.

Období třicátých let 20. století se vlivem expanze Německa postupně stávalo politicky i občansky napjaté až nebezpečné nejen v ČSR, ale v celé Evropě. Nad naší zemí se začaly stahovat mraky násilných sudetských odsunů, došlo ke zradě spojenců v Mnichově v září 1938 a nakonec k celkové okupaci Čech a Moravy Německem v březnu 1939 a vzniku Protektorátu. Slovensko se od republiky v březnu 1939 odtrhlo a vyhlásilo Samostatný stát. V září 1939 německým vpádem do Polska naplno vypukla II. světová válka. To vše hluboce a tíživě dopadlo na celý český národ se všemi neblahými důsledky lidského strádání, útrap i osobního ponížení a značných ztrát na životech.

Nastalé politické a společenské klima se zákonitě „podepsalo“ i na práci a aktivitách chlumeckých ochotníků. Úspěšně se rozvíjející tradice Klicperova Chlumce se sice udržela do roku 1941, ale po 5. ročníku byla násilně přerušena. Přestože přehlídka amatérských souborů plynule nepokračovala, tak další divadelní aktivity neustaly ani v tomto okupačním čase. Na repertoáru se převážně objevovaly inscenace českých klasiků (Němcová, Jirásek, Světlá, Klicpera, Tyl, Šamberk, Vrchlický, Stroupežnický, Karafiát a další), které českému publiku byly v zásadě nejbližší a také nepřímo posilovaly národní vědomí, hrdost a především víru ve šťastný konec této „krvavé“ a nesvobodné etapy naších dějin. Historického úspěchu dosáhli chlumečtí ochotníci s nastudováním melodramatu autorů Fibich – Vrchlický „Námluvy Pelopovy“, se kterým se zúčastnili 20. srpna 1940 „X. ročníku Jiráskova Hronova“. V rámci této velmi prestižní divadelní přehlídky skončili na 4. místě. Vedle českých a několika cizích autorů se na repertoáru chlumeckých ochotníků objevila nově také inscenace z „vlastní dílny“. Premiéra se uskutečnila dne 19. dubna 1942 a autorem hry byl Václav Lauterbach, jednalo se o detektivku s názvem „Vrboun posvátný“. O tom, že ani v okupační a válečné době nezanikla divadelní kultura v Chlumci, napovídá krátká rekapitulace představení a premiér z let 1939 – 1944. V tomto časovém úseku bylo nastudováno celkem 62 premiér, které diváci shlédli v celkem 152 představeních v rámci divadelních aktivit domovského souboru. K tomu je třeba ještě započítat 28 inscenací odehraných jinými hostujícími soubory. To, že tíživá doba lidi stmelovala, a v kultuře hledali útěchu a posílení dokladuje i skutečnost, že ve válečných letech čítal ansámbl chlumeckých ochotníků celkem 200 osob, takže k realizaci jednotlivých inscenací bylo typově i umělecky z čeho vybírat. Doba okupace byla těžká a zlá, ale múzy tentokrát nemlčely, naopak napomáhaly k sbližování lidí. Za to patří všem, kteří se na propagaci kultury a posilování národního uvědomění v této nesvobodné době v Chlumci na Cidlinou podíleli, mnohdy za cenu osobních oběti, sebezapření a s notnou dávkou odvahy, velké uznání, hluboká poklona i neskonalý obdiv a trvalá vzpomínka.

Období let 1945 – 1989

Šestileté období národní poroby a německé okupace skončilo v květnu 1945 osvobozením Československé republiky. V závislosti na místních poměrech, ekonomické situaci a v neposlední řadě také na úplnosti divadelních ochotnických souborů po zásazích gestapa a protektorátního molochu v době okupace se pomalu a postupně začal život celého národa vracet do běžných denních pořádků. Tím pádem i kulturní aktivity na všech úrovních se začaly probouzet k svobodnému životu, neboť „lid si žádá chléb a hry“ v každé době a při pocitu volnosti a svobody o to více.

POJ Klicpera, oslavil obnovenou svobodu narychlo nastudovanou hrou „Matka“, kterou měl na repertoáru již v pohnutém roce 1938. Tradice Klicperova Chlumce byla obnovena 6. ročníkem v roce 1946 s pokračováním do 9. ročníku (1949). Hrálo se v sokolovně, v Dělnickém domě i pod širým nebem. Za zvláštní zmínku stojí dvě události z roku 1948. Nejprve to byla příprava a realizace dramatického pásma „Český rok na vsi“, jako manifestační oslavy české vesnice u příležitosti 100 let zrušení roboty za účasti tisícovky účinkujících dětí. Celá akce se odehrála ve venkovním prostředí, jinak by to snad ani nebylo možné. Další významnou událostí byla další účast Klicperáků na XVIII. ročníku Jiráskova Hronova s inscenací O. E. Leska „Peldramové“, kde v závěrečném hodnocení byli vyhodnocení na sedmém místě v celkovém pořadí.

Změnou společenského a politického uspořádání v Československu po únoru v roce 1948 začalo postupně, mimo všeho jiného, docházet zákonitě i ke změnám v oblasti kultury a tedy i v činnosti amatérského divadla. Tyto „nové pohledy“ byly ovlivněny převážně vývojem politické situace a postupně se projevovali v průběhu dalších let, jak na organizování ochotnického divadla, tak i na práci amatérských souborů. Stranou těchto vlivů nezůstal ani okruh dostupného výběru konkrétních inscenací do repertoáru. Od 1. ledna 1951 došlo ke zrušení stávajících ochotnických spolků a během tohoto roku svou činnost ukončilo i ÚMDOČ. V celé předchozí historii českého ochotnického divadla byla vzdělávání herců, režisérů a ostatních složek věnována značná péče prostřednictvím spolkové činnosti, která byla po roce 1948 v této podobě eliminována z politických důvodů. Péče o vzdělávání se chopily státem konstituované instituce, vzniklo nemálo vzdělávacích příležitostí zprostředkovaných krajskými a okresními kulturními středisky, tzv. lidovými konzervatořemi a dalšími organizacemi. Učební osnovy i témata výuky byly ovšem ovlivněny současnou ideologií. Státní orgány si tímto způsobem zajistily průběžnou kontrolu nad repertoárovou náplní a výkonem činnosti i u amatérských divadelníků.

Nové poměry se pochopitelně nevyhnuly ani POJ Klicpera a promítly se negativně i v pokračování tradice KCH. V letech 1950 – 1954 vlivem nevykrystalované situace v tehdejší společnosti a zejména z organizačních i personálních problémů uvnitř chlumeckého souboru se KCH opět nekonaly. V únoru 1951 se Klicperáci stali součástí ZK Mira, n.p., kde v dalším období působili jako dramatický odbor Závodního klubu ROH n.p. Mira. Podnik poskytl aktivní pomoc při obnově rekonstrukci Dělnického domu, která byla dokončena v roce 1954, a to umožnilo, aby v následujícím roce byla opět obnovena tradice KCH.

Přeměnou Dělnického domu na kino Panorama v roce 1957 přicházejí Klicperáci opět o divadelní sál a svoje zázemí. Po obtížných, a finančně ztrátových jednáních s n.p. Mira přecházejí ochotníci pod ochranná křídla TJ Spartak Chlumec. Aby se představení mohla konat v sokolovně, bylo potřeba vynaložit další značné pracovní úsilí i finanční prostředky na nutné divadelní a technické úpravy. V té době přišla vítaná pomoc ze strany pardubických profesionálů, kteří sehráli šest „benefičních“ představení ve prospěch místních ochotníků. V roce 1958 se Klicperáci zúčastnili IV. národní přehlídky v Krnově s pohádkovým představením „Sněhurka, zvířátka a sedm mužíčků“. S ohledem na náročné přípravy a studium této hry se KCH v roce 1958 z organizačních důvodů opět nekonal. Jak další vývoj historie ukázal, byla to předposlední roční absence této tradice. Za zmínku stojí 18. KCH v roce 1964, který byl velkolepě a slavnostně pojat jako „II. celostátní přehlídka divadelních souborů ČSTV“, což zpětně signalizuje, že organizační i provozní problémy také jiných ochotnických souborů se závodními kluby organizací se projevily v četných přechodech ochotníků pod sportovní jednoty. I takto byla státem podporovaná, řízená a sledovaná organizovanost dobrovolné lidové činnosti zaručena.

Rok 1965 přinesl uvnitř souboru chlumeckých ochotníků další názorové i organizační rozpory a tak vedle stávajících „ostřílených“ a kmenových herců vzniká nová skupina mladých divadelních nadšenců. Neurovnané vnitřní problémy s sebou přinesly problém co s dalším ročníkem KCH. Výsledek konečného rozhodnutí byl nepříjemný, ale reálný, v roce 1965 se KCH opět nekonal, ale naštěstí to byla poslední výluka v dlouhodobé historii této divadelní přehlídky do reálné současnosti. V roce 1966 se pořádání KCH ujala Osvětová beseda a její pořadatelská aktivita vydržela až do roku 1969, tedy po dobu čtyř následujících ročníků. Ke spolupráci byly převážně přizvány profesionální divadelní soubory z Hradce Králové, Pardubic a Kolína. Místní chlumecký ochotnický soubor se těchto čtyř následujících ročníků v letech 1966 – 1969 nezúčastnil ani v původní herecké sestavě nebo prostřednictvím nastupující mladé generace. Byla to léta změn, nadějí i zklamání.

Po dvaceti letech od února 1948 přišlo v roce 1968 krátké období částečného uvolnění politické situace s náznakem možné demokracie v Československu a s vizí možných změn v dalším vývoji celé naší společnosti. Je třeba k tomuto ovšem poznamenat, že ani vedoucí představitelé Československé republiky si nebyly úplně zcela jisti vývojem i stabilizací konkrétní situace v dalším období. Přes uvolnění politického ovzduší a snahu o demokracii stále byla snaha o ponechání vedoucího postavení KSČ ve státě.

V této době se chlumečtí ochotníci, téměř zcela zaměřili na cílenou výchovu nové amatérské divadelní generace. Mladí divadelní ochotníci spolupracovali se žáky místní Základní devítileté školy (ZDŠ). Postupně a cíleně si tak ostřílení divadelníci připravovali vlastní divadelní dorost. Divadelním repertoárem této kategorie byl převážně pohádky a představení pro děti. V práci s mladou generací se velmi angažoval pan Milan Ettel, který svým pozitivním přístupem a příkladem probudil u řady mladých adeptů ochotnického divadelního „řemesla“ stálou lásku k divadlu, za což mu patří trvalé uznání a ocenění jeho zásluh i po letech. Řada současných ochotníků jej pamatuje, jako svého učitele a rádce a pokračují stále a samostaně v započatém díle.

Vývoj společenské i politické situace v naší zemi v duchu myšlenek Pražského jara 1968 a všelidové nadšení byly nečekaně, ale rázně zchlazeny nezvaným a neočekávaným příchodem vojsk spojeneckých armád Varšavské smlouvy v srpnu téhož roku k údajnému potření „kontrarevoluce“ v ČSSR. Tím se demokratický vývoj v zemi zastavil a v Československu v nastalých sedmdesátých letech pak probíhaly různé prověrky a čistky v rámci tzv. normalizačního procesu a upevnění ideologie.

Právě tyto okolnosti ve společnosti byly příčinou, která vnesla změnu i do organizačního zajištění KCH v roce 1970. V tomto roce byla ukončena činnost Osvětové besedy a její působnost i povinnosti byly převedeny pod Městské kulturní středisko. Po čtyřleté pauze se v roce 1970 na programu již 23. KCH objevili konečně Klicperáci, tentokrát s inscenací pohádky „Kuba a loupežníci“. V trendu studování a uvádění dětských her pokračoval DS Klicpera i v několika dalších letech, za vydatného přispění členů dramatického kroužku ZDŠ.

Rok 1972 přináší do soutěžního klání amatérských souborů v rámci Klicperových Chlumců nový hodnotící a kritický prvek. Tím je názor samotného diváka. Přípravný výbor 25. KCH, jehož ročník byl současně vzpomínkou a oslavou 180. výročí narození slavného chlumeckého rodáka, rozhodl o založení a vzniku „Divácké ankety“. O správnosti tohoto rozhodnutí svědčí i to, že divácké hodnocení přetrvalo až do současnosti a je rozhodujícím kriteriem pro vyhodnocení úspěšnosti inscenací od jednotlivých zúčastněných souborů. Princip této ankety je jednoduchý – každý divák před začátkem představení obdrží hlasovací kupón. Po skončení představení jej diváci vkládají, podle vlastního uvážení z předchozího kulturního zážitku, do připravených schránek označených symboly – „Velmi líbilo“, „Líbilo“, „Nelíbilo“. Je to objektivní a hlavně bezprostřední reakce každého diváka na shlédnuté představení a výkony herců a jistě i zde platí „Hlas lidu, hlas Boží“. Oprávněnost divácké ankety navíc potvrzuje i fakt, že mnohdy v průběhu závěrečných hodnocení jednotlivých ročníků KCH docházelo k rozdílným názorům mezi diváky a odbornou porotou. Divadlo je od nepaměti určeno a také se hraje především pro širokou diváckou veřejnost, takže možnost vyslovení diváckého názoru a jeho prezentace jsou právem na místě. Možná to i nutí soubory k výběru divácky přijatelných i „stravitelných“ inscenací.

V 70. a v 80. letech chlumečtí ochotníci nastudovali vždy konkrétní inscenaci, a tu představili jako soutěžní v rámci příslušného soutěžního ročníku KCH. Reprízy se odehrávaly následně v přilehlém i vzdálenějším okolí dle požadavků pořadatelů a zájemců o představení. Organizační záštita nad jednotlivými ročníky KCH stále patřila do kompetence Městského kulturního střediska, samozřejmě s příspěvkem aktivní účasti chlumeckých ochotníků i s podporou příslušných místních i státních zastupitelských orgánů.

Přízeň diváků a jejích účast v hledišti byly v některých ročnících kolísavé, ale naštěstí to již nikdy neznamenalo, že tradice tohoto krásného svátku amatérského divadla by měla být ukončena.

Ochotnické divadlo od roku 1989 do současnosti

Události v naší společnosti a zcela nové situace, které následovaly po listopadu roku 1989, poznamenaly celou tehdejší ještě československou společnost zásadními ekonomickými, kulturními, politickými a dalšími změnami. Tyto společenské změny díky jejich rychlému až převratnému vývoji a průběhu mnohdy probíhaly překotně, s novými názory i myšlenkami a v nových, pro většinu populace neznámých, podmínkách. Další léta po zlomovém roku 1989, nutně přinesly změny i v oblastech kulturních aktivit jak profesionálů, tak i amatérů. Po listopadu 1989 se projevovaly snahy vybudovat jednotnou organizaci ochotnických divadelníků, ale vývoj se ubíral opačným směrem. Existovaly vedle sebe například Svaz českých divadelních ochotníků (SČDO), Amatérská divadelní asociace (ADA), Volné sdružení východočeských divadelníků (VSVD), Sdružení divadelních aktivit (SDA) a řada dalších. Tak namísto účelného sjednocení došlo k tříštění sil. Na zlomu 20. a 21. století si nejaktivnější občanská sdružení uvědomila naléhavou potřebu vytvoření jednotné organizační platformy. Tyto snahy vyústily vznikem Svazu občanských sdružení pod názvem Matice českých divadelníků. Dne 14. 10. 2006 ve Vysokém nad Jizerou podepsaly tři organizace amatérského divadla – SČDO, VSVD a Občanské sdružení divadelních ochotníků se sídlem v Ústí nad Orlicí (OSDO) – smlouvu. Matice měla být „nástrojem k jednotícímu partnerství k vnějšímu jednání o budoucnosti i současnosti českého amatérského divadla“. Obrátila se proto na další občanská sdružení s výzvou ke vstupu do vytvořeného svazu. Pokus o vytvoření silné opory pro hájení zájmů amatérských divadelníků ztroskotal na nezájmu spolků, sdružení i organizací v nechuti k organizovanosti. Tentokrát ze zcela jiných, nicméně rovněž politických důvodů byly tyto možnosti vzdělávání a systematické péče zatraceny jako přežitek bývalého režimu. Stalo se tak téměř plošně. Rezignace na sdružování může ve své podstatě pro amatérské divadelní hnutí přinášet i jistá rizika. Vedle ekonomických problémů či jiných vlivů se toto může dotknout i systémového vzdělávání amatérských divadelníků.

Světlou výjimkou v této situaci byl Královéhradecký kraj a jeho Středisko amatérské kultury Impuls, posléze se také přidaly Pardubice. Není proto určitě náhodou, že se na Královéhradecku i v jeho okolí dařilo i daří amatérskému divadlu velmi dobře.

Všeobecně ovšem trvale platí, že nezbytnou se jeví potřeba dostatečného počtu systematicky poučených režisérů a dalších tvůrčích osobností, alespoň v takovém rozsahu jakým české amatérské divadlo disponovalo před listopadem 1989.

 

V Chlumci nad Cidlinou příprava a organizace následujících ročníků KCH až do roku 1995 ještě zůstala v kompetenci Městského kulturního střediska, i když v některých z těchto ročníků byl rozsah konkrétní programové a věcné náplně částečně omezený. Za nejvýznamnější kulturní událost devadesátých let minulého století lze jednoznačně označit oslavy dvoustého výročí narození nejslavnějšího rodáka Václava Klimenta Klicpery v roce 1992. Ty proběhly velkolepě a byly rozloženy v průběhu roku do několika časových úseků. Vzpomínkové oslavy se konaly na řadě míst ve městě i na zámku Karlova Koruna formou různých kulturních akcí včetně konání 45. ročníku KCH. Podle odhadů organizátorů i účastníků se těchto oslav zúčastnilo celkem cca 5 000 lidí. Václav Hájek v článku „Ohlédnutí za oslavami Klicperova výročí“ mimo jiné uvedl: „Pakliže před sto léty v roce 1892 spojovaly občany městečka ideje národního obrození, byl letošní rok ve znamení rozpadu společného státu a nové obrany státnosti, o kterou i náš V. K. Klicpera s dalšími velikány české historie usilovali.“ Tak hektický, převratný a dokonce státotvorně zásadní byl počátek devadesátých let minulého století. V roce 1996 veškeré kulturní aktivity v Chlumci nad Cidlinou přešly pod soukromou firmu Express, s.r.o. vedenou Martinem Chourem. Majitel firmy se zavázal k organizaci a uspořádání dalšího ročníku KCH (49.) a svému závazku dostál i všeobecná kulturní a organizační očekávání naplnil. Přestože amatérská divadelní přehlídka proběhla v pořádku i ostatní kulturní počiny v Chlumci se dařili, tak firma Express, s.r.o. po ročním působení ve městě skončila. Další zajímavostí roku 1996 je vydání prvních pěti čísel časopisu „Chlumecké listy“, který se v průběhu dalších let stal pravidelným měsíčním periodikem s velmi silnou lokální i „přespolní“ popularitou. Periodikum s názvem „Chlumecké listy“ bylo vydáváno již v minulosti – viz publikace „Místopis a veřejná práva politického okresu Novobydžovského“, vydání 1931, autor Jiří Jizba – komisař politické správy. V roce 1931 se jednalo již o 13. ročník. Formou týdeníku jej vydával, redigoval a tiskl pan Václav Klemens z Chlumce nad Cidlinou.

 

Následující rok 1997 vlivem nastalých okolností a změn postavil před kulturní veřejnost a hlavně před DS Klicpera závažné dilema, „Co dál s Klicperovým Chlumcem?“. Nutno ovšem říci, že místní amatérští divadelníci a další nadšenci se k tomuto aktuálnímu problému postavili rázně a „čelem“. Ve snaze zachovat tradici tohoto letitého amatérského divadelního festivalu i v daném roce napnuli všechny své síly i schopnosti a v čele s organizačním výborem celou akci vzorně připravili a zorganizovali. Jakoby to bylo osudové znamení a pokyn k soustředění všech aktivit ke zdárné realizaci, vždyť tento ročník byl jubilejní – padesátý. V průběhu i v závěru tohoto ročníku KCH, již po několikáté v historii chlumeckého divadelnictví, byla opět otevřena otázka vybudování důstojného kulturního stánku ve městě a to i z podnětu některých hostujících souborů. Tyto soubory všeobecně měly na domovské scéně evidentně lepší podmínky, než tomu v té době bylo v Chlumci.

Klicperáci u organizace KCH zůstali ještě jeden následující rok. V roce 1999 se starosti o městskou kulturu a organizaci KCH ujal nový zřizovatel a to Centrum kultury – Miroslav Zmítko ve spolupráci s Městským úřadem a Komerční bankou. Při závěrečném hodnocení tohoto ročníku se ve svém projevu vyslovil starosta Chlumce nad Cidlinou ing. Miroslav Uchytil mimo jiné, také k záměrům vedení města ve věci rekonstrukce stávající budovy kina, tak aby místní i hostující divadelníci se konečně dočkali důstojného kulturního zařízení a odpovídajících prostor i zázemí pro svou činnost a práci. Při této příležitosti budiž řečeno všem odpovědným zástupcům města ke cti, že tento projev s naznačeným záměrem konečně nebyl žádnými „těšínskými jablíčky“ ani to nebyl další planý a chlácholivý slib, protože došel svého naplnění. Výsledkem veškerého snažení bylo předání nádherně zrekonstruovaného městského stánku kultury v roce 2006 veřejnosti.

Stručná statistika Klicperových Chlumců

Od roku 1937 do roku 2016 bylo v rámci 69 ročníků Klicperova Chlumce odehráno celkem více jak 390 představení, ve kterých se představilo celkem přes 150 divadelních spolků, seskupení či profesionálních divadel, někteří z nich přijely opakovaně a jistě rádi. Pro všeobecnou základní informaci jsou následně vybrány některé divadelní spolky a divadla, které se Klicperova Chlumce v tomto období zúčastnily vícekrát. Přehled je rozdělen na období do roku 2005 a od roku 2006, kdy se hrálo již v nově zrestaurovaném Klicperově domě.

Divadelní spolek – soubor	CELKEM	1937 – 2005 (ročník 1.-58.)	2006-2016 (ročník 59.-69.)
Klicpera Chlumec nad Cidlinou	69x	57x	13x
DS Klicpera Chlumec nad Cidlinou, DO Mládeže	3x	3x	–
DS ZUŠ (LUŠ) Chlumec nad Cidlinou	13x	13x	–
Kroužek ZDŠ DO Klicpera Chlumec nad Cidlinou	10x	10x	–
DS Hálek Nymburk	13x	13x	–
DS Jirásek Týniště nad Orlicí	13x	12x	1x
DS Simposion Třebechovice pod Orebem	13x	11x	2x
DS J. K. Tyl Hořice	10x	10x	–
DS Jirásek Nový Bydžov	11	8x	3x
DS Havlíček Neratovice	9x	6x	3x
DVÚ Hradec Králové	8x	8x	–
DS SZK ROH Červený Kostelec	8x	6x	2x
SDO Vrchlický Jaroměř	8x	7x	1
DS J. K. Tyl Meziměstí	8x	3x	5x
KD a ZK ZVÚ Hradec Králové	5x	5x	–
VČD Pardubice	5x	5x	–
DS Právě začínáme Horní Počernice	3x	–	3x
DS J. N. Štěpánka Chrudim	4x	2x	2x
DS Jiří Poděbrady
DS Vicena Ústí nad Orlicí	4x	2x	2x
DS Jána Chalúpku Brezno (SK)	2x	–	2x

Nepoměr mezi pořadovým číslem KCH a počtem odehraných představení domácího spolku je zdůvodněn tím, že v úvodních ročnících stála veškerá tíha realizační odpovědnosti a uměleckého přínosu právě na POJ Klicpera (DS Klicpera Chlumec). Jen pro informaci ve druhém a třetím ročníku Klicperáci sehráli vždy čtyři různá představení a v několika dalších ročnících ještě po dvou samostatných hrách. Naproti tomu je pravdou, že několika ročníků KCH se z organizačních či personálních důvodů nezúčastnili, což je zmíněno a komentováno v předchozím textu.

Rovněž počet souborů i četnost jejich účasti na Klicperových Chlumcích mohou být ovlivněny dobovými skutečnostmi, politickým i ideovým vývojem ve společnosti. Během historie tohoto festivalu totiž docházelo na základě „vyšších“ společenských a politických vlivů k různým změnám pojmenování souborů, přestože pocházely stále z jednoho města, a byly personálně zastoupeny shodnými amatérskými umělci.

Epilog – Hold ochotnickému divadlu

Fenomén českého amatérského divadla představuje ve vývojových etapách společnosti a v postupné časové ose významnou a rozsáhlou lidovou kulturní aktivitu, která si bezesporu zaslouží i vlastní pamětní i osvětové místo. Významným počinem pro uchování tohoto fenoménu v paměti celé společnosti se stalo zřízení Muzea českého amatérského divadla v Miletíně. Prvotní impulz byl iniciován Divadelním souborem Erben v Miletíně již v roce 2002 ve spolupráci s Národním informačním a poradenským střediskem pro kulturu (NIPOS).

Majitel místního zámku pan Ondřej Stýblo, který sám je vášnivým ochotnickým divadelníkem a členem DS Erben, nabídl pro tyto účely prostory svého objektu. Současně s tím bylo započato se shromažďováním exponátů v regionu severovýchodních Čech. Scénografii expozice navrhl a zpracoval Jiří Valenta. Po posouzení scénáře skupinou významných českých teatrologů byly v roce 2005 zahájeny práce na instalaci vlastní muzeální části expozice. Slavnostní otevření první expoziční části muzea se konalo dne 12. srpna 2006 formou zahajovací vernisáže. V následujícím roce 2007 byla díky nadšení a obětavosti všech zainteresovaných jedinců i organizací otevřena druhá část výstavní a muzeální části.

V letech 2007–2008 realizovalo muzeum putovní výstavu Malované opony, která zprostředkovala návštěvníkům zachovaná díla tvůrců, jimiž bylo v minulosti vítáno publikum v různých divadelních sálech, kde účinkovaly ochotnické soubory. Informace o oponách shromáždil opět pan Jiří Valenta, který tyto exponáty rovněž zařadil do Databáze českého amatérského divadla. Soubor získaných údajů, informací a artefaktů mu následně posloužil k výběru konkrétních exponátů pro výstavu.

S postupným rozvojem muzejní části i s rozšiřováním expozičních sbírek byl v roce 2009 vydán tiskem atraktivní průvodce muzeem. Jeho autor Jiří Valenta rozhodně nešetřil slovy v názvu této publikace „Putování od maškar k divadlu z libosti, přes ochotnické hnutí k divadlům svítícím do tmy, až k amatérskému divadlu dneška“. Ač je to neobvyklé, tak se dá říci, že název je právem obsáhlý, protože i cesta amatérského divadla napříč historií české země a politickými sférami byla také dlouhá a mnohdy hodně neschůdná, klikatá, trnitá i nebezpečná. V následných letech byla činnost muzea soustředěna na další aktivity, jejichž výsledkem bylo mimo jiné i zprostředkování malovaných opon formou obsáhlé publikace.

Miletínské divadelně ochotnické muzeum nabízí návštěvníkům seznámení s vývojem amatérského divadelnictví v Čechách a současně jim umožňuje i vstoupit do tajemného zákulisí. K vidění je unikátní sbírka malovaných opon, makety postav z vybraných inscenací i vzpomínky na vybrané divadelní role. Návštěvník má možnost vstoupit na jeviště a zkusit si obsluhu základních divadelních technických zařízení, třeba i těch, která suplují povětrnostní vlivy a mohou rozpoutat divadelní bouři, déšť a krupobití. K vidění je zde také pověstný slon vysockých ochotníků, úpický anděl nebo pokladnička, do které se sbíralo na stavbu Jiráskova divadla v Hronově a další dobové dokumenty, artefakty a fotografie. Muzeum je rozvrženo do jednotlivých tematických oddílů, dokládajících vývoj ochotnického divadla v naší zemi:

• Kouzelný svět divadla;
• Základní prameny lidového divadelnictví;
• Divadlo v době národního obrození;
• Rozmach ochotnického divadla na přelomu 19. a 20. století až k amatérskému divadlu dneška.

Mimo všechny zajímavosti a informace je pozoruhodná i skutečnost, že Muzeum ochotnického divadla v Miletíně je vůbec prvním takovýmto počinem na světě. Tento fakt hodně výmluvně podtrhuje již dříve zmíněnou myšlenku, že ochotnické divadelnictví vždy bylo a naštěstí i v současnosti je v našich zemích opravdovým kulturním fenoménem široké lidové zábavy i v době silné konkurence profesionálních souborů i ostatních mediálních lákadel

teorie o vývoji a historii divadla

Divadlo!, Co je to divadlo?

Parafrází na filmovou klasiku se nabízí zvolat „Divadlo je obrazem kultury i vzdělanosti národa“. S podporou historických informací je možné s úspěchem polemizovat, o tom že divadlo, lépe řečeno divadelní produkce – představení je svým způsobem staré jako lidstvo samo. Pokusy, snahy a touhy jednotlivců či skupin předvést svému okolí něco neobvyklého, zvláštního či zaujmout nezvyklým výkonem nebo talentem se historií vývoje lidské společnosti táhnou v podstatě od prvobytně pospolné společnosti. Nadneseně řečeno je to „zlatá, červená nebo jinak nápadná nit“, která se vine lidskou společností od primitivních pokusů v pravěku až po současnost. Pro oporu tohoto tvrzení je v dalším textu uvedeno několik málo příkladů ze „suché teorie“, která ovšem je, jak známo, „zeleným stromem poznání“.

Pravěk – prvobytně pospolná společnost

Již na počátku lidské civilizace, kdy se pravěcí lovci shlukovali do tlup, ve kterých si obstarávali potravu a přežívali, nebo když se v pozdějších dobách usadili na vybraných teritoriích, aby zde obdělávali půdu, pěstovali zvířata a lovili, tak existovali v těchto společenstvích kromě náčelníků také jednotlivci, kteří z dnešního pohledu vykonávali funkce šamanů, kouzelníků, čarodějů apod. Tito jedinci představovali v tehdejším společenství něco více než jen členy kmene, oni totiž byli „ve spojení s nadpřirozenem a tajemnem“. Ve jménu ochrany a potřeb kmene a rodu se obraceli k nebesům, božstvům a jiným tajemným silám s různými prosbami, třeba o dobrou úrodu nebo o seslání deště či nastolení sucha, zaříkávali zlé duchy, aby tím ochránili celé rodové společenství, asistovali při léčení nemocí, nechyběli u pohřbů či narození a konali další, všem ostatním nepochopitelné, nadpřirozené a hlavně tajemné, úkony. Jejích konání i společenská pozice se s určitostí vymykaly běžným a obvyklým zvyklostem v daném rodovém seskupení, protože jej provázely rituální zpěvy i tance, při kterých byly pronášeny mysticky tajemné, obecně více méně nesrozumitelné zaklínací formule. Toto všechno musel někdo vymýšlet (dá-li se to takto v té prehistorické době formulovat) a hlavně to musel aktivně předvádět buď sám, nebo i za přispění svých yvolených pomocníků. V tomto případě byl s největší pravděpodobností autor současně i hlavním aktérem představení, které mělo upoutat pozornost, naplnit touhy a přání ostatních příslušníků kmene a rodu. Současně se tak upevňovala důležitost a postavení těchto zaklínačů, kouzelníků a šamanů ve společenské hierarchii rodu. K tomu byly používány převleky zhotovené ze zvířecích kůží s rozličnými maskami či mystickými kresbami na těle i na obličeji a obřadní předměty. Každý takový jednotlivý obřad byl vlastně prvotním a prehistorickým základem k později cíleným divadelním představením. Takto s největší pravděpodobností až jistotou byly položeny prehistorické základy divadla. Toto divadlo vzniklo z rituálu, který sloužil lidem ke snaze o ovládnutí neznámých sil. Rituál nekomunikuje s člověkem, ale s tajemnou neznámou a neuchopitelnou silou (mocí), která by mohla ovlivnit život jednotlivců, kmene, rodu či společenství.

Antika

Lidská společnost se postupně vyvíjela a civilizovala a v antice se oficiální pojem „divadlo“ v rámci dějinného vývoje lidstva poprvé objevil v Řecku, které je tedy právem považováno za kolébku tohoto uměleckého směru. Řekové divadlo nevynalezli, nýbrž jsou ve vývojové hierarchii divadla jako dědici a následovníci předchozích snah a pokusů, které se již objevily v minulosti v rámci náboženských obřadů a rituálů v Mezopotámii a v Egyptě. Řekové dali divadlu podobu svéprávného umění a ustavili jej jako samostatnou společenskou instituci. V četných městech byla budována velkolepá divadla pod širým nebem. Zpočátku byla dřevěná, později kamenná. Měla půlkruhová hlediště se stupňovitě se zvedajícími řadami sedadel, na programu byla představení jak zábavná – komedie tak i dramatická – tragédie. Nejvýznačnějšími dramatiky antického divadla v Řecku byli Aischylos, Sofoklés a Euripídes. Římané převzali tvary a formy divadla od Řeků, čímž v podstatě zamezili rozvoji vlastního divadla. Postupně však provedli některé změny, tykající se hlavně architektury jeviště i hlediště a techniky divadla. Významným a nejznámějším tvůrcem římských tragedií byl Seneca.

Středověk

Ve starověku zhruba v časovém intervalu 6. – 9. století n.l. spolu s rozpadem Západořímské říše mizí i formy oficiálního, dosud známého divadla. Divadlo jako takové však zcela nemizelo a zůstalo živé díky nezaměstnaným mimům, jokulátorům (komunikuje prostřednictvím dialogu s publikem) a hystriónům (klade důraz na výraznou dramatičnost) kočujícím v jižních zemích. Tito potulní umělci provozovali komorní primitivní představení založená na akrobacii a žonglování, při kterých předváděli svou tělesnou zdatnost pohotovost. Uváděli také drobné skeče na pobavení obecenstva. V této době také mizí divadelní prostor jako prostor specifický a autonomní a divadelním prostorem se stávají příležitostná prostranství – náměstí, nádvoří apod.. Během raného středověku se stává i křesťanství významným zdrojem příštího středověkého divadla a také vůdčí duchovní silou, která později přerůstá i v sílu politickou a silně ovlivňuje mimo jiné také ostatní kulturu, divadlo nevyjímaje. Objevují se „Církevní divadla“, základem vzniku jejich repertoáru byla původně mše konaná v chrámu a doplněná o hudební doprovod. S postupem času, s rostoucím zájmem obecenstva a hlavně s posilujícím vlivem církve bylo dosaženo vrcholu středověkého náboženského divadla. Nazývalo se Mystérium a původ tohoto výrazu lze hledat v řeckém mysterion, (tajemství), nebo v latinském mynistérium (označení pro funkci a postavení). Tento typ divadla si zakládá na monumentalitě a postupně se scény stěhují z míst před kostely na větší otevřená prostranství pro větší množství diváků. V době největší popularity se jednalo o rozsáhlé divadelní produkce s velikými finančními náklady. Jádrem hry byl původní příběh o Kristově smrti a jeho Vzkříšení, coby obraz o vykoupení člověka z jeho hříšnosti – příběh spásy člověka. Obvyklou součástí byly i biblické výjevy a události od Stvoření světa, např.: Adam a Eva, Kain a Ábel, Proroci, Velikonoční a Vánoční témata apod.. Po počáteční výhradně latinské produkci se postupně prosazovaly i národní jazyky a do vážných biblických témat pronikal stále víc i drsný lidový humor k odlehčení tématu, udržení pozornosti a k celkovému pobavení publika. Vedle církevního divadla, které svým způsobem neslo punc oficiality se postupně prosazovalo i Světské divadlo. To stavělo na antickém divadle. Pro aktéry této divadelní odnože se vžilo souhrnné pojmenování bavič (takže nic nového v současné terminologií). Hrálo se většinou venku na rozlehlých prostranstvích a volných plochách. Byl to velice variabilní typ živého a spontáního divadla, založeného výhradně na úplné improvizaci. Tím se vytvořil pomyslný most mezi antickým pojetím divadla a commediia dell´arte (komedie profesionálních herců – druh improvizované komedie). Mezi základní žánry tohto typu divadla patřily zejména dialogy jedné nebo dvou postav, veselá kázání (karikatura církevního kázání), moralita (trest za špatné chování), fraška (pojmenovává věci pravým jménem a drsným humorem) a další. Divadlo ve středověku svými výrazovými prostředky nalezlo komunikativní přístup k publiku a jeho oblíbenost rostla. V 16. století přestává být církevní moc univerzální, probouzí se národní sebevědomí a panovníci jednotlivých národů se snaží alespoň částečně nebo zcela vymanit se z vlivu papeže. Církev se ztrátou svého dosavadního společenského postavení se stává agresivní a pronásleduje všechno, o čem je přesvědčena, že ji ohrožuje a tak se stane, že i mystéria nakonec církev zakáže. Tento žánr středověkého divadla v Evropě definitivně mizí po roce 1600.

Renesance

Renesance je znovuzrození antiky, na niž se napojuje programově a vědomě. Humanismus je filozofickým základem renesance a charakterizuje jej zájmem o člověka, antiku a řecké umění. K nejsilnějším velmocím dominujícím v Evropě patřily katolické Španělsko a Itálie, a dále Anglie inklinující k protestantizmu. Tato geopolitická situace měla významný vliv na rozvoj divadla renesanční doby. Renesanci provázel charakteristický rozvoj šlechtických dvorů, kde vznikala tzv. „dvorská divadla“. Skutečnost finanční prosperity a materiálního dostatku výraznou měrou působily na změnu divadelního prostoru. Divadelní renesance začíná v Itálii. Důvodem byla největší spřízněnost s antikou a také skutečnost, že právě Itálie byla místem řady světských objevů a místem vzniku významných uměleckých děl. Divadlo je v té době inspirováno latinskou antikou. Začaly se už stavět různé budovy speciálně pro divadlo. Proměňuje se divadelní prostor. Nejdůležitějším činitelem italského renesančního divadla se stává výtvarník. Nejdůležitější byla výprava, která výraznou měrou působila na změnu divadelního prostoru. Tato linie renesančního divadla se později vyvíjí do baroka. Rozdíl mezi antikou a renesancí tkví v tom, že v antice se skutečně hrálo v přírodě, kdežto renesance iluzivně předstírá, že se nachází v přírodě, ale k produkci jsou plně a výhradně využívány vybudované divadelní scény. Rozkvět divadla v Itálii působí jako dynamizující prvek pro okolní státy. Je významným inspiračním pramenem pro alžbětinské divadlo v Anglii. Dokonce jeden z největších dramatiků té doby William Shakespeare čerpal zde podněty a inspiraci pro svá příští dramata. V 16. století se objevuje uvnitř divadelní hry zvláštní útvar zvaný inetrmezzo (mezihra). Vkládalo se mezi akty pravidelného dramatu, vynikalo skvělou výpravou, scénografií, kostýmy, unikátními efekty. Obsahovalo tance a hudbu. Časem se intermezza měnila v paralelní hru ke hře základní, už mezi sebou vzájemně souvisely. Koncem 16. století se intermezza stávají dominantními a jsou typickým dvorským divadlem budovaným na efekt. Na základě toho jej můžeme považovat za předchůdce opery a baletu. Souběžně s rozvojem dvorského divadla, jehož kapacita a dostupnost pro širší vrstvy obyvatel byla značně omezená, vzniká v polovině 16. století tzv. „Lidové divadlo“ (commedie dell arte /komedie umělecká) nehrálo se ve feudálních sídlech, ale všude jinde mezi prostým lidem. Vedle vlivu Itálie na vývoj divadla je patrný posun v této umělecké kategorii i v Anglii. Mocenské ambice Anglie, které vyústily za vlády Jindřicha VIII., odtržením od papežské moci Říma, s sebou přinesly zásadní změny. Vznikla anglikánská církev, v jejímž čele stojí král. Postupně byly zakázány hry s náboženskou tématikou a z toho vyplynula pro herecké skupiny potřeba psát nové hry. Náměty se čerpaly ze současnosti i z historie. Situace alžbětinského dramatu jsou živě dobové a postavy také velice živé a plastické, součástí textu jsou i písničky. Paralelně s tragédiemi se vyvíjí linie frašek a mystérií. Na univerzitách se vyučuje technika psaní dramatu, které se pak inscenují a uvádějí. Právě z univerzit pochází první skupina významných dramatiků. Nejznámějším a také nejvýznačnějším dramatikem té doby byl bezesporu William Shakespeare /1564 – 1616/. Narodil se v roce 1564 ve Stratfordu nad Avonou. Pocházel z dost bohaté měšťanské rodiny. Otec John byl zvolen v 1568 starostou Stratfordu, kde mladý William navštěvoval latinskou školu. Později po svatbě opouští Stratford a přesídlí do Londýna. Příčinou útěku od rodiny bylo divadlo. V začátcích svého působení uvazoval divákům koně, hrál malé role, a jelikož se v něm projevil talent, začal psát. V 1593 se o něm už píše jako o známém dramatikovi. V roce 1593 podniká kvůli moru cestu do Itálie, kde se seznamuje s italskými novelami. V 1594 hrál v herecké skupině, která hrála před královnou. Zatím jeho sonety už kolují mezi lidmi. Stává se spolumajitelem divadel The Blackfrairs a The Globe. Patří k těm málo lidem, kteří divadlem té době zbohatli. S autorskou prací a s divadlem vůbec končí v roce 1610. Napsal 37 her. Jeho tvorba se dělí na komedie, historie, tragédie a romance. Psát začal v roce 1590. Převážně používal blankvers (nerýmovaný sylabotónický jambický verš o pěti stopách, většinou s mužským zakončením – končící na přízvučnou slabiku), který se vyvinul jako nejvhodnější pro psaní dramat. Střídá verš a prózu. Shakespeare naprosto nerespektuje pravidla renesanční dramatiky. Nedbá na jednotu místa a času. Nedodržuje počet dějství. Užívá princip střihu, který mu umožňovalo tehdejší jeviště a způsob hraní. U diváků vítězil právě tím, že tvořil napětí a překvapoval je. Jeho hry vynikají nesmírnou plastičností postav, které jsou věrohodné a pravdivé. Negativní postavy jsou otevřeny a ukazují svou slabost.

Klasicismus – baroko

Renesance se postupně vyvinula do dvou významných stylových epoch, které existovaly paralelně vedle sebe. Byl to klasicizmus (co je pro renesanci inspirací, stává se pro klasicizmus závazkem) a baroko (rozšiřuje a prohlubuje ideály renesance ve větších souvislostech). V této epoše divadelnictví stojí vedle sebe dva typy divadel. Jednak to bylo „Jezuické divadlo“, které bylo skromné a vedlo především k výuce latinčiny a rétoriky. Dále bylo provozováno „Dvorské divadlo“, které dosahovalo větší teatralizace a stávalo se povinnou společenskou událostí. Z dramaturgického hlediska byla na jevišti ztělesňována postava panovníka, zatímco sám panovník seděl v hledišti a to tak, aby byl všem kolem na očích. Tyto produkce již ve své době zaváněly kultem osobnosti a servilností k panovnickému rodu. Spolu s tímto rozvojem divadla se rozvíjela a specifikovala další forma dramatického žánru, která kladla důraz na to, aby příběh byl „vyprávěn“ pohybem, v podstatě se jednalo o počátek zrodu baletu. V počátcích se balet projevoval jako sled uzavřených tanečních scén se zpěvy a s recitací. Bylo to ještě divadlo, ve kterém se vedle pohybu ještě stále mluvilo. Časem se verbální projev vypouštěl a zůstal pouze jevištní pohyb. Vedle rozvoje klasického divadla v dobové podobě a již zmíněného baletu došlo i k posílení pozice kombinace hudby a zpívaného textu, tedy k rozvoji dalšího divadelního žánru, kterým byla opera.

Romantismus

Další vývoj divadla, jeho jevištní forma, obsah a stylizace textu i celková realizace představení byly na počátku 19. století poznamenány francouzskou revolucí a pádem absolutismu. Tyto společenské s sebou přinesly další z uměleckých epoch – romantismus (na jedné straně zdůrazňuje svobodu člověka, ale na straně druhé zborcené řády a normy vedou k destrukci společnosti). Zde je možné sledovat počátek frustrace i celkové rozkolísanosti lidské společnosti, která která v podstatě vyvrcholila ve XX. století formou absurdního divadla. Rozčarování a zklamání to jsou projevy základního pocitu romantického člověka. Vedle oficiálního divadla, ve kterém dominují převážně tragedie, jako odkaz na dramatické situace ve společnosti, se objevilo ve Francii tzv. „Lidové divadlo“. V něm se jednoznačně prosadil nový žánr melodram – činohra s pestrým, zajímavým příběhem plným zvratů a ostře pointovaným. Komplikované zápletky a dějové zvraty směřují ke kladnému řešení, což divák samozřejmě vítal. Dělení postav je černobílé na dobré a zlé. To vše doplňují písně a tance. Tento divadelní smět byl pro většinu diváků a zájemců blízký a tudíž jeho obliba narůstala. Vliv této romantické doby ovlivňuje i prostředí ruského divadelnictví, kde se převážně projevuje vliv francouzského modelu. K významným ruským dramatikům této doby patří A. S. Puškin a M. J. Lermontov.

Realismus

Zhruba na konci první poloviny 19. století se v dramatické tvorbě začaly objevovat první tendence k realismu, což velmi úzce souviselo s rozvojem vědy a techniky Vždyť toto století je a jistě právem nazýváno „Stoletím páry“. Realisté vnímali přírodu ze svého zorného úhlu jako celek a spojovali jí i s člověkem. Vliv tohoto uměleckého směru se jako první projevil v tvorbě tehdejších ruských dramatiků (Turgeněv, Tolstoj, Ostrovskij a další). Souběžně s realistickými díly vzniká okolo roku 1848 nový divadelní žánr – opereta. Lze ji charakterizovat jako mluvené divadelní představení se zpěvem a tanečními, baletními vsuvkami. Prosazuje fantastičnost, výprava je bohatá a upoutá pozornost diváka, dějová zápletka je nenáročná a s dobrým koncem. Je to zábava lidového charakteru, ale na úrovni a lze předpokládat, že ve svém rozvoji navázala na charakter Lidového divadla. Za zakladatele operety je právem považován J. Offenbach. O rozvoj tohoto uměleckého divadelního odvětví se dále zasloužili i jiní skladatelé (Johann Strauss, Franz von Suppé, Franz Lehár, Emmerich Kálmán, Oskar Nedbal, Rudolf Friml, Rudolf Piskáček a další).

Další divadelní směry

V následujících obdobích směrem k 20. století se ve vývoji divadelních dramatizací objevují další umělecké směry, jimiž jsou jednotliví autoři divadelních předloh ovlivňováni. Pro obecnou informaci lze uvést, že se jednalo například o tyto umělecké směry:

Naturalismus – snaží se o věrnou kopii života promítnutou do umění ve všech jeho druzích;
Antirealismus – po kulminaci realistického hnutí ve Francii se objevují modernistické tendence;
Symbolismus – odklon od příběhu, který je pro tyto tvůrce příliš banální vtažení diváka do děje;
Expresionismus – svět je představován jako pokřivený a perspektivu vnímání děje určuje výhradně hlavní hrdina dramatu;
Avantgarda – alternativa – experimentuje s divadelním prostorem i výtvarným pojetím scény, přibližuje hlediště jevišti, nutí diváka k aktivnějšímu vnímání děje a textu;
Epické divadlo – divadlo vyprávěcí – vypovídací. Divák se nemá vcítit do příběhu a postav na jevišti, ale má se aktivizovat jeho myšlení na základě skutečných událostí. Významným představitelem tohoto typu divadla byl Bertolt Brecht.

Vývoj divadla neustal a nikdy neustane, pokud v lidských generacích bude i nadále zůstávat touha po kultivovaném umění a neustálém hledání něčeho nového.

Kromě shora uvedených skutečnosti stojí za to, sice jen na okraj, poznamenat, že ke standardním divadelním formám se postupně přidaly další i nové divadelní tvary. Například vedle představení bez slovního projevu – baletu vznikla další non verbální forma, která navíc, vedle pohybu těla, využívá i různá gesta a mimiku tváře, což se promítlo i do jejího pojmenování – mimické divadlo, jehož základy jsou patrné již v antice. Z českých mimů je jistě nejznámější Ladislav Fialka (zakládající člen pražského divadla Na Zábradlí). Uznávaným zakladatelem moderní pantomimy byl francouzský mim Marcel Marceau.

Klasický formát zpěvohry – operety se v průběhu 20. století rozšířil o další muzikální obor, kde se potkává mluvené slovo s písňovou formou zpěvu a tím je v současnosti hojně rozšířený – muzikál.

Divadelní prostředí se snažilo postupem času a vývojem technik cíleně oslovit i malé diváky formou hraných pohádek. Od živých a reálných herců se divadelníci „dopracovali“ až k neživým figurám – loutkám, vyrobeným z různých materiálů a k pohybu ovládaným shora přes vodicí lanka nebo od spodu navlečením na ruku, vodícími dráty a mnoha dalšími jinými způsoby. Základy marionetového divadla sahají do velmi vzdálené minulosti a jejich „kolébkou“ vzniku jsou Čína a Japonsko. Použití loutek umožnilo vytvořit větší množství „hereckých aktérů“, nekladlo nároky na rozsáhlou a nákladnou garderobu i kulisy a rozměry jeviště byly úměrně menší, tudíž i méně nákladnější. Výhodou byla i větší mobilnost tohoto divadelního stánku a dostupnost divadelního umění i v odlehlých oblastech, pro normální divadlo provozně nereálných. Průkopníkem loutkového divadla u nás byla významná osobnost národního obrození Matěj Kopecký, který pocházel z loutkářské rodiny, i jeho někteří rodoví potomci v této divadelní profesi pokračovali a pokračují. Postupem času a při stabilizaci zájmu široké divácké veřejnosti začaly vznikat i stálé loutkářské společnosti, které našly svá působiště na pevných pozicích v tak zvaných kamenných divadlech. Zde se možnosti pestrosti jejich produkce i rozsah škály repertoáru, technické možnosti nevyjímaje podstatně rozšířily a zkvalitnily (divadlo Drak, Hradec Králové, Říše loutek Praha Divadlo Spejbla a Hurvínka apod.). Nejznámějšími českými loutkami kromě Kašpárka a Českého Honzy jsou bezesporu světově proslavení a populární „otecko“ Spejbl a „jeho syn“ Hurvínek. Za jejich zrodem stojí plzeňský rodák a loutkoherec národní umělec Josef Skupa (1892 – 1957), který v roce 1930 založil v Plzni profesionální loutkové divadlo S+H. Tvůrcem loutky Spejbla byl v letech 1919-1920 řezbář Václav Nosek. Spejbl poprvé veřejně vystoupil v roce 1920 po boku populárního Kašpárka v Plzni. Když bylo Spejblovi šest let, tak se mu „narodil“ syn Hurvínek, jehož tvůrcem byl v roce 1926 řezbář Gustav Nosek (původně modelář Škodových závodů v Plzni), synovec Václava Noska.

Současný stav i úroveň divadelního umění jistě každý z příznivců divadla zná ze svých osobních zkušeností a tedy je může svobodně a individuálně posoudit. Nejen ze svého osobního pohledu, zájmu a nálady, ale také jak se vývoj divadelních představení posunul v čase, ve srozumitelnosti a v přitažlivosti pro diváky, ve výrazových prvcích, v pojetí scény, v dramaturgii a celkově i v režijním pojetí. Každý divácký pohled i názor jsou vysoce individuální, protože i zde naplno platí zásada, že „není člověk ten, aby se zavděčil lidem všem“. Nelze proto jednoznačně konkrétní dílo zatracovat nebo jej nekriticky vynášet.

Z uvedeného stručného pojednání a přehledu jednoznačně vyplývá, že divadlo nebo snaha o něj jsou opravdu staré jako lidstvo samo a historicky i společensky je a jistě i bude věčné. Každá vývojová etapa lidské společnosti si z něho část přivlastnila a vtiskla mu svá specifika a přidala nové obohacující či formující prvky. Divadlo se tak mimo jiné stalo procesním prostředkem k reprodukci společenské situace a stavu, hlasatelem myšlenek, ideálů i cílů. Tím současně splňovalo svou konkrétní funkci v dané historické době. Ať to bylo prosté pobavení publika, posílení národního vědomí, poučení a vzdělávání, kritika společenský poměrů, prosazení politických zájmů a mnoho dalších aspektů, které divadelní tvorbu vnějšími vlivy ovlivňovaly.

Holík František